Leden 2010

Můj konec..

10. ledna 2010 v 16:26 | ^^Aprillia BubbleBear^^ |  My diary
"Láska je jako večernice"

Podstata Lenky Kovářové umřela dne 9. 1. 2010 necelý týden před jejich desátým výročím a jejíma 17. narozeninama.. ted už to nebude ona v pravém slova smyslu..

Koukám z okna.. vidím dvě postavy.. jednu větší jednu menší.. nevím kdo to je, neznám je.. ale připomínají mi jeho a mě.. vidím pána co vyhazuje sníh.. představuji si přitom jeho.. koukám na blbé skupiny, které zrovna ted vystihují můj stav absolutní bezmoci.. "Láska bolí. Zvlášť když ten druhej o ni nestojí." .. Všechno kolem mě mi ho připomíná.. když sedím na židli na které sedával on.. když jím u stolu u kterého sme společně snídali.. když ležím v posteli ve které sme v objetí usínali.. když se podívám na to dřevěné, lízátkové a perníkové srdce které tady mám všude na očích.. jeho tričko které sdílí skřín s těmi mími.. když vidím ty tři uschlé růžičky které mi dal v kytici k našemu půlročnímu výročí.. když vidím růže které mi vystřelil.. i to blbé okno mam nasvavené směrem kde bydlí..

"Výjmečný vztah má zůstat výjmečným. Minulý týden sem našemu vztahu zasadil hlubokou ránu. Ted sem poznal že neapravitelnou. Proto to končím, kvůli sobě" .. Myslela sem že na to budu připravená.. že na to jsem připravená.. nebyla.. to jediný slůvko ve mě vyvovalo obrovskou reakci.. bodavá bolest prostupující celým tělem v jedné vteřině.. pravý opak "motýlků v břiše".. pravý opak toho když mi poprvé řekl miluju tě.. v té druhé.. bezmoc.. zoufalství.. celá noc v pláči.. celý další den v pláči.. co bude dál?? bolí to.. strašně moc.. ještě sem to nechtěla.. furt si nedokážu představit že už se nikdy neuvidíme.. že už si nikdy nebudeme říkat my.. že už mi nikdy nenapíše.. furt a stále dokola se mi v hlavě rojí v tuhle chvíli absurní vzpomínky.. tak typické jenom pro něj.. krouživé pohyby se skleničkou s pitím které vůbec zamíchat nepotřebuje.. jeho smích s ďolíčkem pouze na jedné straně.. na pravé.. ten nejdokonalejší smích na světě.. jeho piha na krku.. stále nové a nové vpomínky na místa, situace, společné chvíle stěští.. koncerty, skály, Vídeň, Praha, Hradec, Chlumec.. naše první zpráva, náš první polibek, chvíle kdy jsme se rozhodli si říkat my.. to jak mě brával za ruku.. to jak si mě k sobě přivinul když sem to potřebovala.. to jak se na mě už z dálky usmíval když sem vystupovala ze dvěří autobusu.. už tam nikdy stát nebude.. nikdy..

Milovala sem ho přesto všechno co sem říkala že mi na něm vadí.. co sem si to nalhávala.. nevadilo mi to.. nikdy.. bez toho všeho už by to nebyl on.. a o to bych nestála.. ale ted už to stejně jedno.. nestojí o mě.. a v tom sem bezmocná.. nemůžu s tím dělat vůbec nic.. Kdykoli se někdo zeptá "Co Pája?" vžene mi to slzy do očí..

Tak takhle začal další rok.. rok 2010..

Do teď sem si myslela že mám aspoň trochu stěstí..

Sbohem..

"Rozešel jsem se s holkou svých snů ... tleskejte mi"

Až na úplném dně..

10. ledna 2010 v 13:06 | ^^Aprillia BubbleBear^^ |  About me
Dno. Cítím ho. Písek mezi prsty. Nadechnout se. Nejde to. Lapám po dechu. Nemůžu se vynořit. Nedokážu to. Hladina je moc daleko. Nikdo mi nepomůže. Nikdo mi nechce pomoct.. ani nemůže.. Voda si s mím tělem dělá co chce. Zmítá se mnou. Rozvířená zrníčka písku si pohrávají s nepatrnými bublinkami vzduchu. Tančí spolu v nerovnoměrných piruetách. Klid. Už zase padám. Vlastně.. vždiť je to všechno jedno. Proč se s tím prát, když necítím ani nejmenší závan naděje. Když necítím nic. Nic co by mi vdechlo důvod žít. Zbytečnost. Všechno je tak zbytečné. Nemám sílu. Propadám se stále níž a níž. Křik. Slyším ho, ale nerozumím mu. Jen vzdálené zkomoleniny čehosi. Mám halucinace? Možná. Nevím. Už nevím nic. Ani nechci. Ten slastný pocit konce. Hladí mě po tváři. Cítím jeho chlad tak moc. Ať si mě vezme. Hned. Ať to všechno ukončí. Netrapte mě. Prosím..

.. pouhý tok myšlenek.. představivost nechám na vás..